Druhá sbírka básní V. Urbance (po prvotině Saténová hvězda) má opět široký záběr – od vážně míněné lyriky, přes rýmované taškařice po náhledy na události a jevy současné. Autor sám označuje svůj styl za fluvi-poezii – „živelné, jak řeka mocné básnictví“ – jejímž se cítí být tvůrcem.
Úplně se však některých zavedených básnických forem nevzdává, stejně tak, ať se sebevíc snaží často navodit dojem, že jde „jen“ o jakousi hru, přesto z jeho veršů občas zavane trpkost, která ukazuje, že mu na vysloveném (i nevysloveném) záleží. Tedy opět dvojznačnost, která je Vítězslavu Urbancovi, coby básníkovi, vlastní.
